4. ročník jízdy Prahou

Rok uběhl jako voda. Vedra pominula, to však nemá vliv na termín konání. Letošní ročník lze označit za tradiční s netradičními prvky jakou jsou například počasí nebo cíl akce. Účastníků bylo pouze 6 a to ze dvou důvodů. Prvním bylo počasí a druhým nový silniční zákon, který vzali vážně - jak jinak - především cizinci. Bohužel si neuvědomili, že pití alkoholických nápojů bylo v naší milované zemi nelegální vždy. To je dobře.

Ráno tradiční nepatrné zpoždění a výjezd směrem k Vítkovu. Tam pietní akt a výhled na Prahu. Dále tunel a už jsme byli v Karlíně. To jsme, pro vnímavé, už měli vynechány dvě loňské zastávky. Všichni jsme cítili, že to letos nebude lehké. Úkol zněl jasně. Dojet do Chýně, kde se nachází pivovar. Z Karlína rychle do Libně, kde jsme obdivovali nové protipovodňové zdymadlo.

Troja nás letos nemile uvítala mezinárodními závody na divoké vodě, což znamenalo stop jízdy po břehu Vltavy. Museli jsme to vzít oklikou. První regulérní zastávka  proběhla u lávky do Stromovky, kde je jezdecký klub s bistrem. Až na množství vos a zimu celkem pěkné. Stromovka stále zdecimovaná povodněmi působila dost ponuře a tak jsme rychlým tempem pokračovali do Dejvic do oblíbené "picošky" Grosseto. Oblíbená je asi obecně, protože po letech jsem zde zaznamenal frontu na vstup do restaurace. Naposledy jsem to viděl v NDR. (modří už vědí ...)

Pán nám schoval kola, personál byl rychlý a milý a jídlo víc než dobré. Dál nemám co dodat - prostě zajděte. (Grosseto>>). Pak s plnými břichy jsme se za deště dovlekli na Babu. Je to magické místo. Všichni jsou tam tak nějak zklidnění a smějící se. Byli jsme tam , tak jako v loni, dlouho. Protože poprchávalo a byla dost zima vyrazili jsme dál do Šárky. Zde nelze nevzpomenout vynechanou hospůdku U tří lip. Lehká terénní vložka při sjezdu nás zahřála pramálo. A tak posezení v restauraci Dívčí skok bylo pro mne spíše povinností s malým pivem.

V Šárce jsme opustili definitivně loňskou trasu a vydali se vzhůru, západním směrem, na konec Šáreckého údolí. Zde jest velice propracovaná soustava tunelů s nezpevněným povrchem avšak s dostatečným průřezem na to abychom se rázem ocitli na bývalé hlavní cestě do Ruzyně.  Shlédli jsme přistání několika letadel, bohužel žádné nespadlo. Úkol zněl jasně - Chýně, Chýně. A tak na karlovarskou výpadovku a do Hostivic (Hostivice??). To byl cyklisticky velmi nepříjemný úsek s hustou automobilovou dopravou ke které se přidal silný studený vítr. Fuj ....

Stačilo zabrat  a Chýně byla na obzoru. Zážitek z degustace byl poloviční, protože nás sužovala zima, déšť a pokročilá doba. Už bylo po 7. hodině a domů nás čekalo ještě asi 30 km. A tak si to budeme muset vychutnat jindy.

Cesta domů nebyla nakonec zas tak hrozná. Je to stále z kopce, přestal foukat vítr a oteplilo se. Zato intenzita deště se rovnala lijáku. Někteří členové neměli blikačky a jiní zase blatníky a tak nás to docela dostalo. Má to být letní jízda a ne Islandská tour.

Konec společné cesty byl u železničního mostu. Údaje o počtu ujetých kilometrů se dost lišily a tak uvádím jen přibližnou hodnotu 65-75 km. I tak je to slušná porce.

S prostým přáním dožít se dalšího ročníku a s neskromným přáním aby bylo lepší počasí a více účastníků nabízím několik vybraných fotek.

Adam