|
Před srazem jsem
se ještě stavil pro Vláďu a Kubu (to je ten co má beavis.dokola.cz)
a vyrazili jsme ze Spořilova na místo startu. Cesta pohodová
s jednou zastávkou v kolumbáriu u Bezručových sadů. Prostě
paráda – doporučujeme.
Po startu jsme se
vydali přes Mahlerovy sady směrem k Vítkovu. Hned z kraje byla
první zastávka v jakémsi žižkovském nonstop baru s nerudnou
výčepní. To nám ovšem náladu nezkazilo. Další zastávka na
Vítkově byla bez občerstvení, avšak zato ze servisním zásahem,
protože mám paťavé ruce a před několika dny lepená duše byla
prázdná, než jsme dojeli k Vítkovu. Bylo třeba ji vyměnit.
Bohužel mi bylo jasné, že výměna nebude moc co platná. Další
náhradní duše byla lepena, jednak mnou a jednak samolepící
záplatou. Odborníci tvrdí, že je jen na dojetí. Ó jak se mílí!
Není ani na to dojetí. Několikrát jsem na trase musel dofukovat
poloprázdné kolo, což znamenalo totální zašpinění, ale zase jsem
si to pěkně natrénoval. Příště budu muset věnovat více času
přípravě.
Z Vítkova sešupem
rovnou do Karlínského tunelu a hned za ním další zastávka. Petra
(ta s tím modrým trikem) trpěla již v úvodu jízdy častými
zastávkami, avšak ty jsou při akcích tohoto typu naprosto
nezbytné. V hospůdce U tunelu,což není moc originální název,
protože v té ulici se „U tunelu“ jmenovalo úplně všechno, jsme
ocenili kvalitu piva. Ale nejsme tu kvůli pití, nýbrž kvůli
jízdě a proto zase jedeme dál.
Ač tři roky po
povodni je Karlín stále poznamenán velkou vodou. Dost budov je
opraveno, mnoho jich však stále nese stopy po velké vodě. Přišlo
mi to trochu dlouho, Srí-lanka je už v lepším stavu….
Pokračovali jsme tedy k Libeňskému zámečku podél Rokytky a
Vltavy do Troje k mostu elektrické dráhy (tedy tramvajovému
mostu). Zde jsme záměrně porušili dopravní předpisy (pivo prosím
nepočítejme) a vydali se po mostě na kole, což výslovně
zakazovala značka.
Na druhé straně
Vltavy v Holešovicích si hostů neváží (a já žasnu) a tak nás
v restauraci v Partizánské ulici odmítli obsloužit. Pokračovali
jsme tedy do Stromovky. Zde naopak ve stánku byli milí a tedy
jsme chvíli pobyli. Ve Stromovce je hezky a tak jsme se zde
zastavili ještě jednou v dalším stánku.
Další partyzáni,
tentokráte ulice Jugoslávských partyzánů, se ukázali v mnohem
lepším světle. Zde v pizzerii Grosseto jsme byli spokojeni.
Počet členů pelotonu vyžadoval rozdělení na dva stoly, to však
nebylo na úkor kvality gurmánského zážitku. Dokonce ani kola nám
neukradli, přestože byla bez dozoru (zamčená) na chodníku.
A šup na Babu.
Dokopec byl odměněn nádherným netradičním výhledem na Prahu.
Kochali jsme se pěknou chvíli, než se jelo dál. Na Hanspaulce
jsme opět stavěli ve velice příjemné hospůdce U tří lip. Lípy
jsou zde však jen dvě, pravděpodobně proto že jedna padla za
oběť vybavení hospody. Myslím lavice, stoly a bar. Jinak jsme si
tu početní disproporci nedovedli zdůvodnit.
Na dalším úseku
jsem zavzpomínal na již tradiční neúčast na zimní Pražské 50,
protože jsme jeli po její trase. Dále podle Šáreckého potoka do
restaurace pod skálou Dívčí skok. Opět příjemné posezení,
doporučujeme. Dále jsme se protáhli moc hezkým územím
Purkrabského háje a Šárky a vyjeli na Evropské. Restaurace Nad
Šárkou nenadchla, avšak ani nezklamala. Další a vlastně poslední
významný dokopec jsme absolvovali do obory Hvězda. Zde jsme
prověřili naprosto bezdůvodně předražený stánek přímo u hrádečku
– skvostu severské renesance. Můj verdikt je – nedoporučujeme. A
to ho znám jen z vyprávění, protože jsem měl občerstvovací
přestávku. (bez konzumace)
Z Hvězdy přes
Vypich do Ladronky kde jsme se propletli mezi bruslaři.
Nechutné. Když je prostě někde moc lidí, stojí to za starou
bačkoru. Z hlediska terénu pro in-line brusle ovšem
doporučujeme. To jsem nepatří. My si užívali zatím poslední
bezstarostné chvíle. Protože jsme netušili co se smele. Petra a
Petra vyrazili z kopce ulicí Atletickou ke Strahovskému
stadionu. Za nimi se hnal Marián. Snad skutečnost, že jel na
vypůjčeném kole značky Lincoln (peoplesbike) nebo snad únava
z opravdu krásné avšak náročné trasy, zapříčinila Mariánův pád.
Vzhledem k tomu, že místo helmy měl bejzbolku, nedopadla jeho
hlava moc dobře. Vzhledem k tomu, že chodníky jsou na celém
světě tvrdší než lidské tělo, byl chudák docela odřený. Moje
problémy s blbou duší mi připadaly nicotné a uvědomil jsem si,
že vlastně nejsem smolařem výpravy.
Utrpěl nejen
Marián, ale i jeho, vlastně vypůjčené, kolo. Z předního i
zadního byly parádní osmičky a rám vypadal jako po dost solidním
hromadném pádu na Tour de France. Brýle a foťák snad žádnou újmu
neutrpěly. Kolo bylo nepojízdné. Bylo třeba Mariána i kolo
dopravit do bezpečí, nejlépe domova. A tak zatímco Mark kladl
Mariánovi otázky jako například: „Jak se jmenuješ? Kolikátého
je? Kolik vidíš prstů?“ a Marián jistě v šoku na ně bezelstně
odpovídal, Petra (ta s modrým trikem) promlouvala k řidiči
autobusu, aby našeho nebohého kamaráda nalodil i s kolem,
přestože to předpisy zakazují . Ten se nakonec uvolil a našeho
kamaráda i s kolem svezl na metro. Za což mu na Dokola.cz patří
dík.
S myšlenkami na to
jak to mohlo dopadnout mnohem hůř jsme se vydali vstříc další
zastávce přímo pod Petřínskou rozhlednou. Mezitím se spustil
lehký déšť což přineslo spíše osvěžení než nepříjemnosti. Po
občerstvení jsme pokračovali skrz hladovou zeď směrem dolů
kochajíce se dalšími výhledy na Prahu. Dole nás opustila Petra
(ta s modrým trikem) a my pokračovali dále v 6. Ze Smíchova je
nejkratší cesta na druhou stranu Vltavy po Jiráskově mostě.
Nejkratší cesta k naší poslední zastávce – Pivovarskému domu –
vede Reslovou ulicí a Ječnou (to je ta co jezdí tramvaje).
Během návštěvy se
strhla průtrž, že být venku, nezůstala by na nás nitka suchá. Po
této zastávce nás opustila Petra (ta co neměla modré triko) a my
se šinuli k cíly naší jízdy – Riegrovým sadům.
Dojeli jsme již za
šera. Tachometr ukazoval necelých 53 Km. Mark volal Mariánovi a
ten se hlásil, že žije a že snad v pondělí půjde i do práce.
Takže nakonec vše dobře skončilo a to je hlavní.
Budiž tedy opět na
věky zaznamenáno jak to bylo .........
Adam
|
